BAZALKA
PRAVÁ 
Hluchavkovité
(pyskaté)
Ocimum
basilicum L.
Lamiaceae (Labiatae)
Jednoletá
bylina, někdy chlupatá, většinou však lysá,
příjemně vonná. Lodyhy jsou přímé, 10 - 45 cm vys.,
± hustě větvené a listy křižmostojné, krátce řapíkaté,
s vejčitou až kosníkovitou, celokrajnou nebo různě
členěnou, ± kadeřavou, světle zelenou čepelí. Květenství
tvoří přetrhovaný lichoklas z ± šestikvětých lichopřeslenů.
Květy jsou obojaké, souměrné, krátce stopkaté, dvoupyské,
se srostlými obaly. Kalich s hor. pyskem ± okrouhlým
a celokrajným, s dol. čtyřzubým, síťnatě žilkovaný,
za plodu zveličující. Koruna je červená, růžová, žlutavá
nebo bílá, s kratičkou .trubkou, se sir. čtyřlaločným
hor. pyskem a s dol. lžícovitým a delším. Tyčinky
jsou dvoumocné a semeník svrchní ze 2 plodolistů.
Plodem jsou 4 droboučké, vejcovité, tmavohnědé až
černé tvrdky, ve vlhku silně slizovatějící. VI.-IX.
V ČSSR se zřídka pěstuje jako léčivka nebo koření.
V kultuře hlav. v teplých oblastech Evropy, v již.,
ve Střed, a vých. Asii, v sev. a severových. Africe
a subtrop. a trop. Americe, tam skoro všude také zplaněle
i zdomácněle. V důsledku prastaré kultury (v Egyptě
a Indii již ve starověku) je prvotní domovina
b. nejistá, většinou se uvádí již. Asie nebo severových.
Afrika. Značnou proměnlivost druhu zachytila už vyobrazení
v evropských bylinářích ze 16. stol. Pěstované typy
patří do vlastního poddruhu subsp. basilicum
(a var. basilicum), druhou skupinou je b. nejmenší
(subsp. minimum), již tvoří drobné, ale bohatě
větvené rostliny, pěstované v Evropě pro ozdobu a
jako ”voničky”. - Drogou je hustě listnatá nať (Herba
basilici). Sklízí se za květu sežínáním rostlin 10
- 15 cm nad zemí, pro větši plochy je možná mechanizovaná
sklizeň. Surovina pro farmacii, potravinářství a parfumérii
se získává výhradně z pěstovaných rostlin. Tradiční
produkční země jsou Itálie, Francie a Španělsko, dnes
již také již. NSR a střed. NDR, Bulharsko, SSSR, Egypt
a Indie. V posledních desetiletích bylo vyšlechtěno
několik kultivarů, u nás např. velkolistý cv. Ohře.
Množstvím silice je nejlepší kadeřavolistý kultivar
cv. Cripsum. V Evropě jsou kultury b. nevelké, u nás
zatím nepřesahují 10 ha. Výnos natě je až 15q/ha.
Droga je sytě zelená, s příjemnou aromatickou vůní
i chutí. Její výraznou složkou je silice (nejstarší
údaj z r. 1582) v množství 0,25 - 1 %, většinou ±
0,5%. Podle složení jsou 4 typy silice. Silice evropského
původu obsahuje hlavně metylchavikol a až 40% linaloolu,
rostliny pěstované v USA mají až 50% linaloolu a 30%
metylchavikolu. V silici typu ”Reunion”, vyvážené
z ostrovů Komory v Indickém oceánu, linalool chybí,
je však zastoupen kafr, d-pinen, metylchavikol a cineol.
Velmi příbuznou ”kafrovou” silici získávají v evropské
části SSSR z b. mátolisté (O. menthaefolium,
pův. v Etiopii a Arábii). Silici obdobné skladby s
60% kafru získali v Indii z b. kilimandžárské (O.
kilimandscharicum, pův. z trop. vých. Afriky,
kde se pro kafr též pěstovala). Další je tzv. ”sladká”
bazalková silice, obsahující kromě linaloolu hlav.
metylester kyseliny skořicové a pocházející snad z
b. sivé (O. canum, pův. v trop. Asii a Africe).
Tato silice se dnes produkuje v Bulharsku, na Sicílii,
v Egyptě, Indii a na ostrově Haiti. Poslední typ bazalkové
silice obsahuje eugenol a produkuje se na Jávě, ostrovech
Samoa a Seychely, v poslední době se pěstuje na Kavkazu
a v Tádžikistánu. Matečnou rostlinou je ± křovitá
b. příjemná (O. gratissimum), domácí v Indii.
B.
byla léčivkou proti rozmanitým nemocem již ve starověku.
Silice a z doprovodných látek třísloviny usnadňuji
tráveni a ovlivňuji příznivé činnost zažívacího ústrojí.
Silice je zároveň dezinficiens
močových cest. V lidovém léčitelství se droga
využívá jako expektorans při
zánětech hor. cest dýchacích, jako prostředek potopudný
a klidnící i jako dezinfikující kloktadlo.
Léčivem byla kdysi tzv. bazalková voda, připravovaná
vyluhováním nebo destilací čerstvé natě. B. se předpisuje
v nálevu samotná nebo v čajové směsi při výše uvedených
onemocněních.
Bazalková
silice je důležitá v parfumérii při kompozicích růžové
a karafiátové vůně, omezeně je součástí hromadně vyráběných
léčivých přípravků. Jako koření má již dlouho mnohostranné
použití v kuchyni (zejména již. Evropa, Orient a tropy),
ale také v potravinářství. Věnce z b. se nalezly již
v hrobkách staroegyptských pyramid.
BEDRNÍK
OBECNÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Pimpinella
saxifraga L.
Apiaceae
(Umbelliferae)
Vytrvalá
bylina, šedopýřitá, někdy až lysá, za květu s přizemní
listovou růžici. Kořen je vřetenovitý, s ostře pryskyřičně
páchnoucím ”mlékem” a lodyha oblá, plná, jemně rýhovaná,
větvená, 15 - 60 cm vys. Přízemní listy jsou řapíkaté,
lichozpeřené, s přisedlými, srdčitě okrouhlými, ±
zubatými, zřídka až peřenosečnými lístky. Střed. lodyžní
listy jsou pochvatě přisedlé, hluboce dělené, s trojklanou
až jednoduchou čepelí. Květenství tvoří okolík ze
6 - 25 okolíčků, většinou bez obalu a obalíčků. Květy
jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné,
s volnými obaly. Kalich je nezřetelný a korunní
lístky jsou bílé až nachové, vně štětinkaté. Semeník
je spodní ze 2 plodolistů, s 2 ± rozestálými čnělkami,
vyčnívajícími z vyklenutého nadplodního žláznatého
terče. Plodem jsou vejčitě kulovité, z boků slabě
smáčklo dvounažky, dělicí se ve zralosti svisle odzdola
ve 2 nažky, jež jsou řídce štětinkatě mrtnaté, na
hřbetě zaoblené a s nízkými nevyniklými 5 hlav. žebry,
mezi nimiž jsou droboučká žebra vedlejší. VI.-X. V
ČSSR hoj.; suché louky, pastviny, skalnaté svahy,
meze, světlé lesy a u cest z nížiny do hor. Druh roste
skoro v celé Evropě, záp. Asii a ze sev. Pákistánu
do střed. Sibiře, až k 112° v. z. d. Zavlečené a zdomácněle
v Sev. Americe, pomíjivě také na Nov. Zélandě. Druh
značně proměnlivý ve velikosti, v odění, členění listů
a barvě korun. Rostliny hustě šedopýřité, s kořenem
po naříznutí se modře zbarvujícím a rozšířené v nejteplejších
oblastech areálu druhu se oddělují dnes většinou jako
druh b. černý (P. nigra). - Drogou jsou kořeny
(Radix pimpinellae). Získávají se převážně z planých
rostlin na podzim vyrýpáváním. Droga výrazně kořenně
páchne a ostře palčivě chutná. Účinnými složkami v
droze jsou deriváty kumarinu, zejména furokumariny
(pimpinelin, izopimpinelin, bergapten, izobergapten,
umbeliferon). Droga obsahuje rovněž malé množství
silice s protizánětlivými azulenogenními složkami.
Byly zjištěny rovněž kumariny spondin a spondilin,
izolované původně z oddenků okoličnaté rostliny bolševníku
obecného (Heracleum sphondylium). Z drogy byl
také izolován izoeugenolepoxid, několik polyinů (acetylénové
sloučeniny), saponiny, organické kyseliny a cukry.
B.
byl od nepaměti a je stále značně ceněn v lidovém
léčitelství, i když se jeho dřívější použití podstatně
zúžilo. Ve středověku byl pokládán za lék proti moru
a byl i součástí všeléčivého dryáku. V Německu se
od 2. poloviny 16. stol. začal dokonce pěstovat jako
léčivá rostlina. Obecné užívání drogy v lidovém léčitelství
jako dezinficiens močových cest,
kloktadlo, prostředek proti tvořeni ledvinových kaménků
a k přípravě koupelí na obtížně se hojící rány se
dnes považuje za obsoletní. Soubor účinných
látek drogy ovlivňuje
však především zvýšení sekrece
sliznic hor. cest dýchacích, což podmiňuje
její dnešní použití jako expektorans při
katarech průdušek, kašli, chrapotu a astmatických
potížích. Vhodnou lékovou formou je nálev.
Tinktura nebo nálev z drogy se někdy používá jako
stomachikum nebo digestivum. již zmíněný b. černý
se používá v lidovém léčitelství k přípravě koupelí
na obtížně se hojící rány, protože jeho silice má
údajně lepší protizánětlivé a hojivé účinky.
Silice
se získává z obou druhů destilací kořenů s vodní párou.
Používá se hlav. v likérnictví. Mladé listy čerstvých
rostlin se místy upravuji na jarní salát nebo se jimi
koření omáčky. Rovnocennou drogu skýtají také kořeny
b. většího (P. major). Jeho rostliny mají lodyhu
ostře hranatou, dutou, lístky přízemních listů řapičkaté
a nažky lysé, se zřetelně vyniklými 5 hlav. žebry.
V ČSSR roztr.; louky, křoviny, světlé lesy a u vod
z nížiny do hor, nejvýše do subalpínského stupně.
Roste pouze v Evropě, na vých. ještě v oblasti Kavkazu.
Pro taxonomické rozlišení matečných rostlin bedrníkových
drog jsou důležité rozdíly ve vnitřní stavbě zralých
nažek, jež lze zjistit na jejich příčných řezech.
Tento typ diagnostických, avšak zároveň diakritických
znaků je většinou prvořadým ukazatelem pro správné
určení většiny druhů miříkovitých rostlin.
BENEDIKT
LÉKAŘSKÝ (”ČUBET”)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Cnicus
benedictus L.
Asteraceae
(Compositae)
Jednoletá
bylina, 10 - 60 cm vys., většinou bohatě větvená,
drobně a ± hustě ostnitá. Lodyha je vzpřímená, pětihranná,
dole štětinatá, nahoře žláznatá, až pod květenství
± hustě listnatá. Listy jsou střídavé, podlouhle kopinaté,
dol. řapíkaté, kracovitě zubaté nebo peřenoklané,
s úkrojky pravoúhle odstávajícími a na krajích ostnitými,
střed. a hor. objímavé, nestejně 2krát laločnaté,
všechny hustě chlupaté a lepkavě žláznaté. Květenství
tvoří jednotlivé, koncové úbory, naspodu obalené nejvyššími
lodyžními listy. Zákrov je dvouřadý, s listeny zakončenými
ostnem. Lůžko úborů s hedvábně lesklými plevkami.
Květy v úborech jsou jen trubkovité, kromě pestíku
pětičetné, žluté, obvodové jalové, vnitřní obojaké.
Tyčinky jsou souprašné. Semeník je spodní ze 2 plodolistů,
jednopouzdrý. Plodem jsou podélně rýhované, žlutohnědé
nažky, na vrcholu se zubatým okrajem a s dvouřadým
chmýrem; vnější chmýr z 10 dl., vnitřní rovněž z 10,
ale asi 4krát kratších štětin. VI.-VIII. V ČSSR vz.;
výslunné stráně, pahorky, pustá místa a u cest nejteplejších
oblasti, hlav. v nížině, řidčeji v pahorkatině, jen
z kultur zplanělý, zřídka zavlečený. Druh roste planě
nejspíš v oblastech z evropského Středomoří přes Malou
Asii, Sýrii a Írán do Afghánistánu. V dalších oblastech
skoro všech kontinentů jen zplaněle, řidčeji zavlečené.
- Drogou je nať (Herba cardui benedicti) s nepřekvetlými
úbory a s lodyhami do 8 mm v ø. Na trhu je droga
z planých porostů (již. Evropa, Malá a Střed. Asie)
nebo ze středoevropských kultur, kde se pěstuje v
několika vyšlechtěných kultivarech, u nás cv. Krajový.
Výnos drogy až 60 q/ha. Sklizeň lze mechanizovat,
ruční sklizen možná jen v rukavicích. Droga je světle
zelená, s jednotlivými světle žlutými úbory, její
hořkost lze vnímat chutí i čichem. Při jakékoli manipulaci
s ní je nutné chránit ruce rukavicemi, oči brýlemi
a ústa a nos rouškou! Jinak působí nepříjemné bolesti
vé záněty, především sliznic. B. je typická hořčičná
droga, jejíž hlav. obsahovou látkou je germakranolid
knicin (± 0,2%). Další hořčina salonitenolid (benediktin)
nemusí být vždy zastoupena. Dále obsahuje nepatrné
množství silice s polyacetylénovou složkou, lignany,
sliz a organické kyseliny. V nažkách byl zjištěn také
lignan arktiin, látka pravděpodobně význačná pro zástupce
podshluků (subtribus) Carduinae a Centaureinae
shluku (tribus) Cardueae z čel. Asteraceae.
Soudí se, že droga obsahuje i látky antibakteriálně
působící.
V
lékařství i lidovém léčitelství se používá většinou
ve směsi s jinými hořčičnými drogami jako stomachikum
a amarum v čajích podporujících
trávení a upravujících činnost zažívacího ústrojí,
hlav. jater a žlučníku. Nejčastější lékové
formy jsou nálev (čaj) nebo lihový výtažek podávaný
jako kapky. Vyšší dávky mohou způsobit nevolnost až
dávení. Pozoruhodné, zatím experimentální, indikace
benediktu v terapii jsou pásový
opar (antivirové účinky?)
a revmatismus (zvýšené vylučováni urátů močí).
Zdá se, že se droga více rozšířila v terapii až v
16. stol., z tehdejší doby je známa jeho chvála i
doporučeni ve známém Herbáři P. A. Mattioliho. V žádné
tehdejší lékárně nechyběla Aqua Cardui Benedicti jako
vyhlášený lék proti moru. Zprávy o b. i jeho kultura
se do střed. Evropy dostaly prostřednictvím mnichů
benediktýnů, kteří ho pěstovali s ostatními léčivkami
na zahradách svých klášterů. Nejvyšší poptávka po
droze nebyla však terapeutická, po skončení první
světové války měla sloužit jako náhražka chmelu v
pivovarnictví. Tato konjunktura byla však jen krátkodobá.
Droga je také součásti bylinných směsi při výrobě
tzv. žaludečních likérů, zejména známé benediktýnky,
vyhlášeného likéru francouzského původu, jehož prvními
výrobci byli mniši benediktýni v klášteře ve Fécamp
na pobřeží sev. od Le Havru v Normandii.
BEZ
ČERNÝ
Zimolezovité
Sambucus
nigra L.
Caprifoliaceae
Strom,
dřevina s jednoduchým kmenem nebo statný keř, 2 -
7(10) m vys., s borkou na kmeni rozpukanou, světle
hnědou až šedavou, na větvích zelenou, s čočinkami
a mohutnou bílou dřeni. Listy jsou vstřícné, lichozpeřené,
s 2 - 3 jařmy podlouhle vejčitě eliptičných, náhle
zašpičatělých a nestejně pilovitých lístků, s drobnými,
opadavými palisty. Květenství tvoři bohaté, ploché,
pětiramenné, koncové vrcholíky. Květy jsou obojaké,
± pravidelné, kromě pestíku pětičetné, se srostlými
obaly, silně až nepříjemně páchnoucí. Kalich je trubkovitý,
pětizubý a koruna kolovitá, žlutavě bílá. Semeník
je polospodní, ze 3 plodolistů, trojpouzdrý, se 3
± přisedlými bliznami. Plodenství je ± nicí, s červenofialovými
stopkami a s ± kulovitými, červenofialovými lesklými
drobnými peckovicemi s 3 pecičkami, s purpurovou,
měkkou a inkoustově barvící dužninou (bezinky). V.-VII.
V ČSSR hoj.; světlé listnaté lesy a luhy, paseky,
pobřežní křoviny, u zdí, plotů a staveni, na skládkách
a rumištích z nížiny do podhůří, místy do hor. Druh
roste v Evropě a záp. Asii, kromě nejzazšiho sev.
Ve střed. Evropě nepochybně pův. jen v luzích a poříčních
křovinách. Místy se od nepaměti pěstuje, snadno semeni,
proto někde jako zbytek býv. kultur. Věrný průvodce
sídlišť. Nálezy vejcovitých, trojhranných, hnědočervených
peciček jsou už z kolových neolitických staveb; bez
byl snad již tehdy užitkovou rostlinou. V zahradách
a parcích je to však často obtížně vyhubitelná plevelná
dřevina, pro rychlý růst však vhodná k zakrytí nevzhledných
zákoutí a pustých míst na jakémkoli podkladu. V zahradách
a parcích se pěstují kultivary odlišné od typu vzrůstem,
barvou, listy, plnými květy nebo světlými plody. -
Drogou jsou květy (Flos sambuci nigrae) a plody (Fructus
sambuci nigrae). Rozkvetlá květenstvi se otrhávají
postupně, jak dokvétají. Hlav. stopku nutno zkrátit
na ± 1 cm. Drogu tvoři až suché květy, sklepané ze
stopek a odsítované. Droga je krémově žlutá, výrazně
a dosti příjemně vonná, chutná zprvu nasládle slizovitě,
pak škrablavě. Bezinky se na drogu sklízejí v celých
plodenstvích, rychle se suší zavěšené na drátech a
pak odstopkuji na sítech. Voní po sušeném ovoci, chutnají
sladkokysele až svíravě a slepují se, což však není
droze na závadu. Znalosti o chemismu obou drog jsou
dosud neúplné. V květní droze je rutin (až 3%), kyanový
glykosid sambunigrin (z druhů rodu Sambucus
specifický jen pro b. černý), dále izokvercitrin,
stopy blíže nedefinované silice, organické kyseliny,
cukry, slizy a třísloviny. Bezihková droga obsahuje
± 8% invertniho cukru sambubiózy, až 1,5% organických
kyselin, vitamín C a hlav. barviva antokyaniny a antokyanidiny,
z nichž byly zjištěny např. chryzantemin a sambukyan.
V obou drogách jsou údajně složky působící fytoncidně.
Terapeutické
vlastnosti jsou vynikající. Drogy se používají jako
prostředky potopudné, protineuralgické,
močopudné a projímavé. Horký nálev květní drogy
se užívá při onemocněních z
nachlazení, hor. cest dýchacích, dobře rozpouští hleny
a klidni zanícenou sliznici. Má výrazně protikřečový
účinek při nemocech střev a močového měchýře.
Květní droga je častou součástí čajových směsi, ať
se jedná o čaje proti nachlazení, ”krev
čistící”, projímavé apod. Bezinky se předpisuji
rovněž v nálevu, a to při léčení chronických
zánětů hor. cest dýchacích, doprovázených úporným
kašlem, při zánětech trojklaného nervu a migrénách
a jako doplňková léčba při ischiasu a revmatismu.
Čaj z bezinek má mírně projímavý účinek. V
lidovém léčitelství se používá ještě v dalších lékových
formách. Bezinková povidla a sirup do nápojů proti
zácpě, tzv. ”bezinkový ocet” čili ocet, ve kterém
se vyluhovaly květy b., na masáže bolestivého svalstva,
bezinkové víno z plodů proti neuralgii.
Kromě
toho se u nás v některých oblastech připravuje ze
zralých bezinek chutná zavařenina na vdolky a lívance,
čerstvá květenství se mohou upravit obdobně jako vídeňský
řízek (tzv. kosmatice). B. černý patři od nepaměti
k vys. ceněným léčivkám. Jeho mnohostranné léčebné
vlastnosti daly vznik také starým českým příslovím:
”Před bezem aby člověk smekal a klekal!” Nebo: ”Před
heřmánkem smekni, před bezem však klekni!” Oboji zajisté
zřetelně vyjadřuje prastaré zkušenosti lidového léčitelství.
Nejnověji se květy b. černého používají jako aromatická
součást některých neslazených nealkoholických nápojů
pro děti a plody jako kompot, někdy ve směsi s bobulemi
klikvy
(viz brusinka). U nás byl jako ovocná dřevina povolen
od r.1983
předběžně kultivar cv. Sambo a další se šlechtí.
BLÍN
ČERNÝ
Lilkovité
Hyoscyamus
niger L.
Solanaceae
Jedovatá
jednoletá bylina, řidčeji dvouletá, lepkavě žláznatě
huňatá, 20 - 80 cm vys., myšinou páchnoucí. Lodyha
je přímá, jednoduchá nebo větvená a tupohranná. Listy
jsou střídavé, jednoduché, dol. krátce řapíkaté, hor.
poloobjímavé, podlouhle vejčité, peřeně chobotnatě
zubaté až vykrajované, matně šedozelené, zejména na
řapíku a okrajích čepelí chlupaté, se šir. světlou
střed. žilkou. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě
pestíku pětičetné, se srostlými obaly, ± přisedlé
v úžlabí hor. listů a v jednostranných vijanech, sestavených
do krátkého vrcholového hroznu. Kalich je ± baňkovitý,
síťnatě žilkovaný, s 5 pichlavými zuby a koruna nálevkovitá,
± souměrná, vně chlupatá, uvnitř lysá, s 5 tupými
cípy, při obvodu špinavé žlutá a fialově žilkovaná,
v ústi červenofialová. Tyčinky s chlupatými nitkami
a fialovými prašníky. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
dvoupouzdrý, s šikmou přehrádkou, lysý, s dl. čnělkou
a hlavičkovitou bliznou. Plodem je břichatá tobolka
ve vytrvávajícím kalichu, otvírající se obřízně víčkem.
Semena jsou velmi četná, ledvinitá, šedohnědá, jemně
síťnatě dolíčkatá, tvarem a velikosti ± podobná semenům
máku setého. VI.-X. V ČSSR dosti hoj. až roztr.; rumiště,
pustá místa, skládky, návsi, jako polní plevel, u
cest v teplejších oblastech z nížiny do podhůří. Druh
roste v Evropě, záp. Asii po Himálaj, záp. Mongolsko
a Zabajkalsko (údajně až při řece Ussuri) a v severozáp.
Africe. Zavlečené ve vých. Asii, v Sev. Americe, Austrálii
a na Nov. Zélandě. Domovina není známa (Středomoří?).
Ve střed. Evropě jako ruderální archeofyt, snad již
od neolitu. - Drogou jsou listy (Folium hyoscyami),
popř. semena (Semen hyoscyami). Ještě v 1. polovině
20. stol. se blín jako léčivka pěstoval v mnoha evropských
zemích i v USA. Na farmaceutickou surovinu se dnes
pěstuje v Egyptě, Indii a SSSR příbuzný druh b. bezbranný
(H. muticus), rostoucí planě ze Súdánu přes
Arábii do Iránu a Pákistánu. Listy b. se sbírají na
začátku kvetení rostlin, pro průmyslové účely se sbírají
i celé vrcholky natě. Listy i nať jsou choulostivé
na namačkání. Semena se získávají vymlácením zralých
tobolek po sebráni celých plodenství. Droga páchne
slabě omamně, chutná ostře hořce a slaně. Blínové
drogy jsou prudce jedovaté, proto je nesmí sbírat
školní mládež; také dospěli je musí sbírat v rukavicích
a chránit si oči brýlemi. Účinnými látkami jsou jedovaté
tropanové alkaloidy L-hyoscyamin (přechází již při
sušení v racemický D,L-atropin) a skopolamin v poměru
1:1,2. Egyptský b. bezbranný je mnohem bohatší na
L-hyoscyamin (0,5 - 1,4%) než b. černý (0,04 - 0,08%),
na skopolamin je však chudší. Oba druhy jsou využívanou
surovinou (nikoli u nás) pro izolaci hyoscyaminu,
popřípadě po technologické úpravě atropinu, méně pro
izolaci skopolarninu. V semenech blinu je olej složený
z kyselin linolové, palmitové a stearové.
Tato
droga nemá dnes praktické upotřebení. Tropanové alkaloidy
ovlivňují výrazně centrální nervstvo, hlavně mozek.
V malých dávkách dráždí, ve
větších způsobují ochrnutí. Působí jako parasympatikolytika,
ovlivňují zejména činnost žláz a hladkého svalstva.
Tlumí činnost slinných a potních
žláz, sekreci žaludečních šťáv a uvolňují křeče hladkého
svalstva. Proto se užívají
k odstranění křečí při žlučníkových a ledvinových
kolikách i při astmatických záchvatech. Působí také
antiemeticky. V očním lékařství se využívá
mydriatický účinek atropinu. který po vkápnutí jeho
roztoku do oka způsobí ochrnutí svěrače duhovky, a
tím se rozšíří zornička. Lékařství b. jako drogu pro
přímé použití nepředpisuje. Přesně dávkovat lze jen
čisté alkaloidy, jež se předpisují v injekcích, tabletách
nebo kapkách. Z galenických přípravků má snad zcela
omezený význam blínový olej (Oleum hyoscyami), získaný
z listové drogy vyloužením horkým olejem. Používal
se dříve jako mazání proti revmatismu. B. jako léčivku
znaly již starověké národy Středomoří. Ve středověku
sloužil jako anestetikum při operacích, byl však i
narkotikem a součásti čarodějných mastí pro hysterické
ženy, nápojů lásky (omamující účinek skopolarninu)
a nenahraditelným prostředkem travičů.
K
poměrně hoj. výskytu b. ve Středomoří, stejně jako
v některých oblastech střed. Evropy mohlo přispět
jeho kdysi rozsáhlé pěstováni ve středověku.
BOLŠEVNÍK
Heracleum
sphondylium
Dvouletá
nebo i víceletá bylina, která po rozedmutí nepříjemně
páchne. Přímá lodyha je dlouhá 50 až 150, někdy i
200 cm, je dutá, rýchovaná, chlupatá, na kolénkách
s oblastí nápadných štětinovitých chlupů, v horní
části rozvětvená. Přízemní listy obrovské, až 60 cm
dlouhé, dlouze řapíkaté, 3-5četné. Lodyžní listy 5
až 20 cm dlouhé. Okolíky jsou na lodyze i na větvích,
10 až 25cm v průměru, ploché, s okolíčky v počtu zpravidla
10 až 25. Květy takřka všechny oboupohlavné, jen některé
pouze samčí, korunní lístky obsrdčité, vykrojené,
bílé, nazelenalé, výjiměčně růžové, na okraji větší
a hlouběji dvoulaločné. Kvete v červnu až říjnu. Vyznačuje
se rychlým růstem a mohutností. Bolševník obsahuje
silice a furanokumariny, které mohou po
doteku zejména na světle vyvolat na kůže pigmentové
skvrny, otoky, puchýře nebo záněty. V polském
lidovém léčitelství se lihového výtažku bolševníku
užívá k léčbě mužské impotence
a odvaru z kořene při lehčích formách epilepsie, při
špatném trávení a při průjmech
BORŮVKA
ČERNÁ
Borůvkovité
Vaccinium
myrtillus L.
Vacciniaceae
Drobný
keřík 15 - 35 (60) cm vys., hustě větvený, s plazivým
oddenkem, poléhavými kmínky a se vzpřímenými zelenými,
žlábkatými, trojhrannými a lysými stonky. Listy jsou
střídavé, krátce řapíkaté, opadavé, lysé a oboustranně
světle zelené, s okrouhle vejčitou, zašpičatělou,
na spodině zaokrouhlenou, jemně pilovitě zubatou čepeli.
Květy jsou jednotlivé nebo v chudých hroznech v úžlabí
listů, nicí, obojaké, paprsčité, (4-) 5 četné, kratičce
stopkaté, se srostlými obaly. Kalich srůstá se semeníkem
a vytrvává na plodu jako nezřetelné ušty. Koruna je
kulovitě baňkovitá, bledě zelená až narůžovělá, s
kratičkými, dohromady skloněnými přítupými cípy. Tyčinek
8 - 10, s nitkami vetknutými na obvodu žláznatého
nektariového prstence. Semeník je spodní ze 4 - 5
plodolistů, s týmž počtem pouzder. Plodem je kulovitá,
šťavnatá, černomodrá, ojíněná mnohosemenná bobule,
s barvící dužinou a sladce nakyslá. Semena jsou hnědá,
rohlíčkovitá, síťnatě dolíčkatá, ± 1 mm dlouhá. IV.-VII.
V ČSSR dosti hoj., často v ± čistých porostech ve
světlých jehličnatých lesích, na rašeliništích a vřesovištích
(kyselé, nevysýchavé, humózní podklady) z nížiny do
subalpínského stupně, místy i nad hranici souvislých
porostů kosodřeviny. Před opadem se listy zbarvují
do červena až fialova. Druh roste v Evropě (na jihu
jen v horách), na Kavkaze a na Sibiři až ± k 110 °
v.z.d. Pro úspěšné přezimováni rostlin je nezbytná
dostatečná sněhová pokrývka, není-li, pak větve zmrznou.
Borůvka se považuje za druh vápnobojný. - Drogou jsou
listy (Folium myrtilli) a plody (Fructus myrtilli).
Obě drogy jsou sběrové, nejvýhodnější je sdrhováni
plodů drhleny a sběr listů až po sklizni plodů. Rychlé
usušení je pro jakost obou drog prospěšné, i když
čerstvé listy jsou tuhé a nezapařují se. Listová droga
je světle zelená, bez vůně, s hořkou, stahující chutí.
Usušené borůvky jsou černé, s příjemnou ovocnou vůní
a svíravě nakysle sladkou chutí. Mohou se slepovat
(cukry), ale nesmějí vlhnout, pak snadno plesnivěji
a jsou nepoživatelné. Listová droga neobsahuje ani
arbutin, ani hydrochinon (na rozdíl od brusinky).
Obsahuje však flavonové glykosidy, např. isokvercitrin,
neratin, avikularin, kvercetinrhamnozid, dále
katechinové třísloviny, kyseliny oleanovou a ursulovou.
Léčebně důležité jsou antokyaninové glykosidy myrtilin
a neomyrtilin, jež pro schopnost snižovat hladinu
cukru v krvi patří mezi tzv. rostlinné glukokininy,
stejně jako např. galegin z jestřabiny lékařské, čel.
bobovité (Galega officinalis, Fabaceae) a dosud
chemicky málo známé látky z fazolů, čel. bobovité
(Phaseolus, Fabaceae), a kokoříků, čel. liliovité
{Polygonatum, Liliaceae). Borůvkové plody obsahují
až 10% katechinových tříslovin, antokyanová barviva,
antokyanin myrtilin, kolem 5 % cukrů, pektin, organické
kys., vitamin C (a snad i A a B) a v semenech olej.
Obě
borůvkové drogy jsou odedávna oblíbené v lidovém léčitelství
jako prostředky proti průjmu,
ke kloktání při zánětech v ústech a proti cukrovce.
Používají se nejen jako čaje, ale i čerstvé a kompotované
borůvky, sirup nebo vino. V lékařství se obě drogy
udržely jako dobré proti průjmové prostředky, při
léčeni zánětů a katarů střev,
a to v nálevu buď samotné nebo v čajových směsích.
Listová droga pro přípravu čaje musí být vždy řezaná,
aby vyluhování účinných látek bylo dokonalé. Drogy
z borůvky mají nesporný význam jako součást čajů pro
diabetiky, přinejmenším jako podpůrný léčivý přípravek.
Protizánětlivé a uklidňující účinky nálevů z borůvkových
drog se opakovaně prokázaly při zánětech a aftech
v ústech. Přípravky, které obsahuji antokyanová barviva
z borůvek, se předpisuji proti lámavosti cévních kapilár
a při onemocnění oční sítnice v důsledku poruch krevního
oběhu.
Bobule
b. jsou chutné a zdravé ovoce. Konzumuji se čerstvé
nebo se upravuji v domácnostech i průmyslově nejrůznějším
způsobem. Červeným barvivem bobulí se také přibarvují
někdy červená vina. Jako léčivou drogu uvádí borůvku
poprvé ve 12. stol. v Německu abatyše Hildegarda von
Bingen. Pro farmaceutický a potravinářský průmysl
nebylo zatím potřeba b. pěstovat, nicméně pokusy o
pěstováni jsou známé již z konce 18. stol. Nyní se
pěstováni jeví jako výhledové, protože b. v přírodě
rychle ubývá.
BRUSINKA
OBECNÁ
Borůvkovité
Rhodococcus
vitis-idaea (L.) Avronin
Bas.: Vaccinium vitis-idaea L.
Vacciniaceae
Drobný
keřík 5 - 30 cm vys., se vzpřímenými, často chomáčkovitě
nahloučenými, oblými, v mládí pýřitými větévkami.
Listy jsou střídavé, často ± dvouřadé, ztuha kožovité,
vždyzelené, krátce řapíkaté, s obvejčitou, vpředu
obvykle vykrojenou, po obvodu celokrajnou či jemně
pilovitou, ± podvinutou, svrchu lesklou a vespod matně
bledozelenou a dosti zřetelně hnědě žláznatě tečkovanou
čepelí. Slabě vonné květy v koncových nicích hroznech
jsou obojaké, paprsčité, (4-) 5- četné, se srostlými
obaly. Kalich je blanitý, brvitý, přirostlý k semeníku,
vytrvávající na plodu ve tvaru trojhranných uštů.
Koruna je zvonkovitá, nicí, 4 až 5klaná, s cípy přehnutými
k obvodu, bílá až červeně naběhlá. Tyčinek je 10,
s chlupatými nitkami a s prašníky protaženými v dl.
špičky, ale bez přívěsků. Semeník je spodní ze 4 -
5 plodolistů, s týmž počtem pouzder a s čnělkou vyčnívající
z koruny. Plodem je kulovitá, lesklá, zprvu bílá,
později červená, mnohosemenná bobule, věnčená ušty
kalicha, moučnatá, se svíravě kyselou, poněkud nahořklou
chutí. Semena jsou červenohnědá, ± rohlíčkovitá a
síťnatě dolíčkatá. VI.-VIII. V ČSSR dosti hoj.; suché
jehličnaté lesy, hlavně bory, rašeliniště, vrchoviště,
pastviny na kyselých humusových podkladech z pahorkatiny
do hor. Druh roste na sev. polokouli v arktickém a
mírném pásu (chybí v již. Evropě a v již. Asii), ve
vyšších pohořích a na Dalekém severu často ve větších
porostech (tundry!), masově také na místech po vypálené
kosodřevině
nebo ležících dlouho pod sněhem. Rostliny celkově
útlejší, s čnělkou jen nepatrně vyčnívající z koruny,
rozšířené v evropské Arktidě, v sev. a ve vých. Asii
a v celé Sev. Americe se označuji jako poddruh subsp.
minor, v Evropě, na Kavkaze a na Sibiři
roste vlastni poddruh subsp. vitis-idaea. Brusinka
je vyhraněně vápnobojná, odolnější na sucho i mráz
než borůvka. - Drogou jsou listy (Folium vitis-idaeae),
sbírané výhradně z přírodních porostů sdrháváním.
Listy nejsou náchylné k zapaření a lze je sušit ve
vrstvě do 3 cm. Droga je svěže temně zelená, bez výrazné
vůně a má hořkou svíravou chuť. Výrazně účinnou obsahovou
složkou je glykosid arbutin (4 - 9%), hydrolyzující
se na hydrochinon a D-glukózu. Doprovázen je metylarbutinem
v množství závislém spíše na způsobu sušeni než na
původu rostlin. Arbutin snadno oxiduje a následkem
je černání listů v droze. Děje se tak hlav. při špatném
skladování (vlhko a teplo). Další obsahové látky jsou
pyrosid (6-0-acetylarbutin) v množství kolem 3%, salidrosid
(0,5%), hydrochinongenciobiosid, hyperosid, třísloviny
(do 5%) a organické kyseliny. Údaje o zastoupení ideinu
a karotenoidů se vztahují k bobulím b., nikoli k listové
droze.
Droga
účinkuje jako spolehlivé dezinficiens
močových cest. Užívá se hrubě práškovaná, samotná
nebo v čajových směsích. Nejúčinnější bývá nálev z
vlažné vody, popřípadě výluh drogy za studena, protože
vařící vodou by se uvolnilo nežádoucí množství tříslovin,
způsobujících hlav. u dětí žaludeční nevolnost a zvracení.
Flavonoidy v droze obsažené působí i mírně močopudně.
Arbutin, resp. hydrochinon, může při vys. dávkování
drogy nebo dlouhodobém užívání způsobit zvýšené vylučováni
cukrů močí (glykosurii), je tedy nutná průběžná kontrola
pacienta a užívání s přestávkami. Terapeutické využití
brusinkové drogy je poměrně nedávné, také v lidovém
léčitelství se droga dříve téměř nepoužívala.
Dlouho
je však známa v domácnostech i v potravinářském průmyslu
příprava vynikajícího brusinkového kompotu ze zralých
bobulí. Ten se vzhledem k přirozenému obsahu konzervující
benzoové kyseliny nekazí. Občas se mohou v brusinkové
droze objevit listy příbuzné klikvy bahenní (Oxycoccus
palustris). jsou špičatě vejčité až trojhranné. Klikva
roste na rašeliništích a holích v ČSSR jen roztroušeně
z nížiny do hor, s obdobným rozšířením jako brusinka,
ale v sev. a již. oblastech areálu pouze v horách.
Je to nízký poléhavý keřík s jednotlivými květy na
dl. červených stopkách, s listenci, s nachovou korunou,
s nitkami tyčinek červenými, prašníky žlutými a se
sytě červenými bobulemi. Příměs listů klikvy v brusinkové
droze není na závadu, protože skladba obsahových látek
je prakticky stejná. Bobule klikvy jsou stejně dobré
ovoce jako brusinky, jsou však mnohem vzácnější (viz
také bez černý). Kompotují se samotné nebo s bezinkami.
BRUTNÁK
LÉKAŘSKÝ
Brutnákovité
Borago
officinalis L.
Boraginaceae
Jednoletá
bylina, 15 - 70 cm vys., se šťavnatými prýty, svěže
zelenými, draslavými tuhými, štětinovitými chlupy,
s nakyslou, slabě okurkovitou vůní a chutí. Lodyha
je přímá, jednoduchá nebo větvená. Listy jsou střídavé,
dol. řapíkaté, v růžici, vyšší přisedlé a s ± vejčitou,
až 10 cm dl., celokrajnou nebo chobotnatou, často
svraskalou, na obou stranách drsně chlupatou čepelí.
Květenství tvoří listnatá, okolíkatá lata z řídkých
chudokvětých vijanů. Květy jsou poměrně dl. stopkaté,
odstálé až ničí, obojaké, kromě pestíku pětičetné,
se srostlými obaly. Kalich je až ke spodu rozdělený
v čárkovité, hustě drsně chlupaté ušty, za květu rozložené
a později ještě se prodlužující a koruna blankytně
modrá, kolovitá, s kopinatými cípy, v ústí trubky
s 5 zašpičatělými bílými výrůstky. Tyčinky s krátkými,
šiř. rozšířenými, dl. ostruhovitě protaženými nitkami
a s červenofialovými prašníky přesahují daleko bílé
výrůstky v koruně. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
dvoupouzdrý, zaškrcováním plodolistů záhy čtyřdílný.
Plodem jsou 4 podlouhlé vejcovité, kýlnaté, žebernaté
a bradavičnatě drsné, světle hnědé tvrdky. VI-VIII.
V ČSSR se místy pěstuje pro včely, dále jako příchuťová
zelenina a léčivka, méně často pro ozdobu (bělokvětá
forma), a to v teplejších oblastech, kde někdy zplaňuje.
Druh roste planě jen v evropském Středomoří ze Španělska
do Turecka. Dnes v celém Středomoří jako kulturní
nebo ruderální rostlina, pěstovaná a zplaňující skoro
v celé záp., střed, a vých. Evropě, podobně v záp.
Asii, Sev. a Již. Americe, Austrálii a na Nov. Zélandě.
V již. Alpách zplaněle ještě v subalpínském stupni.
Zdá se, že národy starověkého Středomoří b. neznaly,
do kultury ho zavedli až ve středověku Arabové v již.
Španělsku. - Drogou je nať (Herba boraginis), seřezávaná
na počátku kvetení rostlin. Zřídka se sbírají na drogu
pouze květy (Flos boraginis). Pro značný obsah vody
je vhodné sušení umělým teplem v sušárně. Droga je
světle zelená, voní a chutná po okurkách, obojí však
lehce ztrácí. Pochází většinou z menších zahradnických
kultur, na trhu je především droga z Balkánského poloostrova
a Malé Asie. Pro farmaceutické účely se pěstuje omezeně
ve střed. Evropě, ale i u nás, s výnosy ± 30 q/ha.
Účinné látky b. jsou nedokonale známé. Droga je bohatá
na sliz, obsahující cyklidbornesit. V mladých prýtech
byly zjištěny kyanogenní látky (15 mg kyanovodíku
v 1 kg) a především alantoin. Z minerálních látek
je zastoupena kyselina křemičitá.
Droga
účinkuje močopudně, dezinfekčně,
protizánětlivě a má dosud
blíže neobjasněné působení na centrální nervovou soustavu.
Názory na její léčebné účinky jsou značně protichůdné.
Někteří ji pokládají za neúčinnou, jiní však doporučují
využít zejména diuretického
a dezinfekčního působení při zánětech močových cest,
k odstraněni nežádoucích látek z těla při revmatismu
a dále při vodnatelnosti spojené se špatnou činností
srdce apod. Droga se užívá v nálevu samotná
nebo v čajových směsích. V lidovém léčitelství se
doporučuje navíc proti nervové
vyčerpanosti a psychické skleslosti, k potlačení horečnatých
stavů a zevně k odstranění zánětů.
B.
je u nás stále neprávem opomíjené koření, vhodné pro
svoji okurkovou vůni a chuť k ochucování smetany a
některých měkkých sýrů i pro přípravu bylinného másla.
Je to i vynikající včelařská rostlina, v jednom květu
se za den vytvoří až 2,6 mg nektaru, který se vylučuje
při spodu semeníku do korunní trubky z dol. částí
tyčinek.
BŘÍZA
BĚLOKORÁ
Břízovité
Betula
pendula Roth
Syn.:
B. verrucosa Ehrh.
Betulaceae
Jednodomý
strom, 10 - 30 m vys., řidčeji keř s přímým kmenem,
s větvemi šikmo vzhůru odstálými a s tenkými, ± převislými
větévkami. Borka mladých větví je hnědá, starších
stříbrobílá, hladká, s hnědými příčnými čočinkami
a odlupující se v papírovitých pruzích, v dol. části
kmene tmavě hnědošedá, hrubě kostrbatá. Listy jsou
střídavé, řapíkaté, se srdčitě trojúhelníkovitou až
kosníkovitou, tenkou, při řapíku ± celokrajnou, po
stranách 2krát ostře pilovitou, svrchu živě a vespod
sivě zelenou čepelí. Květy jsou jednopohlavné a v
jehnědách. Samčí jehnědy jsou přisedlé, válcovité
a řídké, v paždí hnědých listenů, s vrcholíky ze 3
květů. Květ má obal ze 2 lístků a 2 tyčinky. Samicí
jehnědy jsou stopkaté, husté, na větévkách pod samčími,
v paždí světle zelených, trojlaločných listenů, s
vrcholíky ze 3 nahých květů, s dvoupouzdrým spodním
semeníkem. Plodem je úzce vejcovitá, lysá a dvoukřídlá
nažka. Ve zralosti se jehněda rozpadá na plody a podpůrné
šupiny, na větvích zbudou jen její tenká vřetena.
IV.-V. V ČSSR hoj.; světlé, listnaté i jehličnaté
lesy (příměs, podrost), stráně, skály, vřesoviště
a pastviny z nížiny do hor, kde na vrchovištích roste
ještě při hor. hranici lesa, ojediněle až v alpínském
stupni, všude na kyselých, na živiny chudých podkladech.
Druh roste v Evropě a na záp. Sibiři, převážně v mírném
pásu, na sev. k 65 - 69°, na jih do Pyrenejí, Kalábrie
a na Sicílii, do oblasti Kavkazu a do sev. Iránu,
na Sibiři až k 100° v.z.d. Ve vých. Asii a ve Španělsku
rostou příbuzné druhy. B. je dosti proměnlivá. V okrasné
parkové kultuře se pěstují kultivary, odlišné růstem.
Oblíbené jsou zejména ”smuteční” formy s tenkými a
hluboce převislými větvemi. - Drogou jsou listy (Folium
betulae). Z větévek se listy sdrhuji v kožených rukavicích,
příměs větviček a jehněd se odstraní po usušení. Listy
se snadno zapařují, proto je nutné rychlé sušení!
Droga má nevýrazný pach a je mírně nahořklá. Účinné
jsou především látky glykosidicky vázané, a to flavonoid
hyperosid (1,6%), myricetin-3-galaktosid, kvercetin
a snad i betulosid (rododendrin). Obsah saponinů je
sporný. V listech byly dále zjištěny třísloviny (až
8%), z triterpenů např. betulafolientriol. V mladých
listech a hlav. v pupenech je hojnější silice obsahující
kromě karyofylenu a ylangenu a -betulenolacetát a
a - i b -betulenol, jež jsou nejspíš nositeli udávaného
fytoncidního účinku březových listů. Droga také obsahuje
různé cukry a významnější podíl vápníku.
Působí
výrazně močopudně a odvodňuje,
proto se uplatňuje při chorobách
močového ústrojí (chronické záněty, potíže při tvoření
močových kamenů a písku v ledvinách). Předností
drogy je, že nedráždí ledviny. Užívá se v nálevu z
řezaných listů samotná, popřípadě v močopudných čajových
směsích. Účinek drogy se údajně zvyšuje, je-li moč
alkalická, proto se doporučuje do nálevu přidat na
špičku nože jedlou sodu. Droga je rovněž výborným
doplňkovým léčivem při léčení
revmatismu a ischiasu. Zevně se používá do
posilujících koupelí. Březové listy jsou od nepaměti
součástí lidového léčitelství, hlav. u Slovanů. Kromě
listů se užívají také listové pupeny. V kožním lékařství
se používal dříve březový dehet (Pix betulae), získaný
suchou destilací dřeva.
Cukernatá
březová míza (levulóza!), získávaná zjara navrtáním
bříz do hloubky 2 až 4 cm, se používá dosud v léčebné
kosmetice jako vlasové .tonikum (”březová voda”).
Jarní ”čepování” mízy je poměrně výnosné, 50 stromů
může ve 4 dnech dát 175 kg šťávy! Bříza má ještě další
užitkové vlastnosti, především je skoro ideální dřevinou
k zakrytí a ozelenění nevzhledných míst se zcela nevýživným
podkladem (haldy a skrývky po povrchové a důlní těžbě).
Překotné vysazování břízy do lesních porostů, jež
začalo počátkem minulého stol. v důsledku nepatrných
růstových nároků, je již delší dobu na ústupu, a to
pro nižší produkci dřeva ve srovnáni s jinými dřevinami.
|